Víte co se skrývá ve vašem Lůně?

Při lekcích často dýcháme do naší pánve, ať už ze začátku nebo v průběhu, tak jak si to skladba a záměr žádá. Naším cílem je se snadněji propojit s Matkou Zemí, Gajou, nebo jakkoli jinak nazývanou silou, která je prvotřídní v uzemňování, nacítění si stability a uvědomování si své vlastní síly.

Ale našli jste si někdy delší chvíli na to se podívat, jak se vaše pánev opravdu cítí? Podívat se na její pocity, přivítat je a opečovat? Ach, kdybych už tenkrát věděla:)

Naše pánev, Lůno je zdrojem naší síly, ale zároveň i úložištěm našich prožitých zkušeností. Je to místo, které je magické svými schopnostmi. Umí darovat život. Je vytvořeno, aby dokázalo naakumulovat tolik energie, které poté vyživuje celý náš systém. Je to sídlo naší rozkoše a propojení se Zemí, s energií, která nás převyšuje. A to už si žádá k prozkoumání, nemyslíte:)?

Posdílím svůj příběh, sice jen střípek v mém životě, ale dost zásadní. Na jednom z Kranio výcvikových setkání jsem dostala darem proces ve svém Lůně. Přijela jsem o den později, jelikož se mi protínali dvě školení. Přijela jsem skvěle naladěná, až do prvního ošetření. Něco bylo jinak a já nedokázala rozpoznat co. V průběhu dalších ošetření a mezi jsem pociťovala zvyšující se napětí v těle. Které nemělo viditelnou příčinu. Zlobila jsem se, byla jsem v podivném vnitřním rozpoložení. Shodou několika vnějších okolností jsem získala pokojík na penzionu jen sama pro sebe. A tam díky času, který jsem mohla strávit sama se sebou se moje stavy ještě prohloubily. Začala jsem intenzivně nenávidět sebe, školu, práci co dělám, výcvik na kterém jsem.. Nakonec jsem dospěla do bodu, že se mi rozjela asi nějaká psychóza:)) Ráno se mi vůbec nechtělo mezi kolegy, přátele.. Byla jsem natolik rozhozená, že jsem nechtěla ani tančit... Ale nakonec jedna osůbka, mě velice mile pošťouchla, tak jsem šla... V pokoji se už tančilo, v kruhu... Já jsem si stoupla mimo ten kruh, nechtěla jsem být jeho součástí, tak hluboce jsem byla znepokojená... Jenže začala hrát hudba a mě to strhlo, že jsem šla doprostřed kruhu tančit. Měl a jsem zavřené oči a přála si aby to zmizelo... Abych to byla zase já... Hudba gradovala a stejně tak můj vztek, má zloba, mé pocity... Měla jsem možnost je rozpustit, tak jak jsem zvyklá, v hudbě, v tanci... Ale nic, program skončil a ten vztek byl ve mě stále. Nemohla jsem se nikomu podívat ani do očí, sedla jsem si a pozorovala ty pocity v sobě... Rozhodla se, že se nevrátím domů, dokud se to všechno nevrátí do původního stavu... Přesunuli jsme se s výcvikovou skupinou do meditační místnosti a za zpěvu manter jsme meditovali... V ten moment jsem se začala sama sebe ptát a začala jsem pátrat, opustila jsem roli oběti a převzala otěže... Kde ten pocit, který mně ovládá sídlí? V jaké části mého těla a sjela jsem dlaněmi na bříško... Ano, přesě tam, bylo ho tam strašně moc, tolik, že jsem nemohla uvěřit, že je jen můj... Došlo mi, že není jen můj, že z velké části patří mé mamince. V tomhle uvědomění přišlo další, ten vztek, který prožívám a který cítím, je vztek mé matky, kdy já jsem v jejím bříšku. Už dříve mi ve snech chodily indicie o tom, jak těžké to bylo pro moji mamku si mě nechat. Byla mladá a ustát si mě, přijmout, že je těhotná bylo pro ni velmi těžké. A nyní jsem to celé prožívala s ní. Začala jsem plakat a nemohla přestat. .Bylo mi líto sebe samé, toho nenarozeného plodu, který musí zažívat tyto pocity nenávisti. Odtud pramení i mé dalsí výzvy s kterými se v životě potýkám, ale o těch třeba příště;) Najednou mi přišel velmi intenzivní pocit, že ten vztek který prožívám mě přesahuje ve všech formách, už nebyl jen můj nebo mé mamky, ale pocítila jsem vztek v celé místnosti, všech co tam byli přítomni... ale tím to neskončilo, jako bych najednou pocítila vztek celého světa... bylo to velmi velmi silné...

Když jsem došla k tomuto poznání, myslela jsem si, že už to bude pryč. Ale nebylo... Sdíleli jsme prožitky z výcviku a meditace mezi sebou a já se musela hodně překonávat, jelikož jsem nechtěla o tom s nikým mluvit, bylo to pro mě hodně bolestivé. Nakonec s tou ženou s kterou jsem sdílela jsme měly hodně blízkých témat, o to to bylo snadnější. Dohodly jsme se, že spolu půjdeme na ošetření. Kdy nejdříve já ošetřovala jí a ona potom mě. Pocity a emoce který mnou cloumaly byly přehlušující, byla jsem naprosto vyvedena ze svého klidu a nedařilo se mi navázat spojení s ženou na lehátku... Měla jsem ale pomoc dalších facilitátorů, tak jsem věděla, že tak jak to je, je v pořádku... Při výměně si musela kolegyně odskočit, já jsem se tedy připravila, vytvořila jsem si dostatek pohodlí, zavřela oči a odplouvala... Nevěděla jsem ani kdy přišla... Jak dlouho tam seděla bez dotyku, ale za relativně dlouhou dobu jsem ucítila její ruce na svém bříšku. A v ten moment jsem pronesla mantru, nechť ten vztek a zloba, která není moje ať odejde, ať si ji vezme zpět.. Prosila jsem, bylo to naléhavé a vycházelo to z mé podstaty, z mého srdce... a pak se to stalo... Ucítila jsem obrovský příval energie, mé tělo začalo vibrovat, prohýbat se, pulzovat a všechen ten přetlak začal odcházet skrze dech a skrze samovolné pohyby z mého těla ven... Konečně, po ošetření mi bylo blaze... Ale nebylo to stejné, jako když jsem přijela, už to nikdy nebude stejné... nyní jsem tam stála, ve své síle, prostupná, mé vědomí bylo ve mě a zároveň všude, zažívala jsem pocity změněného stavu vědomí... Bylo to úžasné a doznívalo to celé dlouho, dlouho poté...

Zajimavé bylo, totiž byla tam ještě jedna ,,náhodička", ta žena, s kterou jsem si vyměňovala ošetření byla žena, která si v sobě nesla esenci mé matky. Nevím jak ani proč , ale po ošetření ta podoba byla více než zjevná... Už vím, proč jsem do té doby se vyhýbala jejím léčivým rukám... Teď už vím, muselo to uzrát až sem do tohoto okamžiku... Za který jsem z celého srdce vděčná, poněvdž ten prostor a blaženost, kterou jsem zažívala byla opojná. ...

Nechť se dějí zázraky, dovolte si to

S láskou Adél

foto půjčené z FB Julianna Notari a její Vulva v Brazílii;)